V rámci projektu Prostory tiché udržitelnosti chceme návštěvníkům našeho webu přinášet občasná svědectví o neprávem téměř zapomenutých osobnostech, které se zahrádkami a neformálním sdílením vážně zabývaly.

Takovou osobností je bezesporu Jan Svatopluk Procházka (1891–1933). V jeho popisu města 20. let 20. století převládá obraz bezútěšné periferie, živelně pohlcující prostor, přírodu i své obyvatele. Přesto si všímá zahrádkářských kolonií jako možného vítaného prvku pro svůj celostní koncept ochrany přírody. To je v roce 1926, kdy zahrádky jsou především zdrojem samozásobitelství a mnohdy řešením nouzového bydlení, něco zcela nového.

V archivu Národního muzea najdeme poměrně krátký odstavec o životě a díle Jana Svatopluka Procházky, ze kterého je jasné, že se zahrádkám věnoval i aktivně: „Zasloužil se i o pokrok českého zahradnictví a to jak pracemi z jeho historie, tak i organizačně jako jednatel Společnosti pro zvelebení zahradnictví“ (Archiv Národního muzea, nedatováno).

Jan Svatopluk Procházka byl prvním jmenovaným docentem ochrany přírody na Vysoké škole technické v Praze. To je dodnes pro mnohé hlídače oborové čistoty nepřípustné spojení techiky, ekologie a společenských věd (a nutno dodat, že v duchu Procházkovy tradice nikoli na současném ČVUT), a o to více dokládá široký záběr Procházky a jeho koncept celostní ochrany přírody, kde člověk a technika hrají aktivní roli směřující k harmonii. Abychom mohli docenit Procházkovy ideje o ochraně přírody a krajiny, je nutné si uvědomit, že v tehdejší Evropě vládne od roku 1819 zcela jiné pojetí v duchu velkého Alexandra von Humboldta. V Humboldtových snahách pokračuje Hugo W. Conwentz (1855–1922) a jeho konzervační pojetí se stává ministerskou instrukcí pro německé země a vzorem pro ostatní Evropu. Během studií v Berlíně byl Procházka ovlivněn  Hugo W. Conwentzem, který jej nasměroval k ochraně přírody. Přesto se Procházkova koncepce ochrany přírody v mnohém odlišuje:

• Ochranu přírody vyhlašuje za vědeckou disciplínu

V tom zřejmě přísluší Janu Svatoplukovi Procházkovi prvenství. Rok 1928 je často v zahraniční literatuře uváděn jako první zformulování vědecké disciplíny ochrana přírody J. S. Procházkou (Procházka, 1926a). „Kdo si věci povšiml hlouběji, vidí, že ochrana přírody je dnes něčím více. Že je to nový systém myšlení moderního člověka, že to není pouhé hnutí, nýbrž nová a stále rostoucí doktrína o vzájemných vztazích člověka a přírody.“ (ibid., s. 30).

• Vědecká disciplína ochrana přírody je aplikovaná ekologie na úrovni vztahu člověk – prostředí

Jde o jeden z prvních reálných pokusů o interdisciplinární přístup v ekologii krajiny. Procházka nevidí spásu v izolačních a konzervačních přístupech ochrany přírody, ale ve studiu a pochopení přírody jako celku. „Pouze člověk, který se vědomě cítí částí přírodního celku, může s porozuměním přírodu pozorovati a samo chtěně stává se jejím ochráncem“ (ibid., s. 29).

„V teorii musíme sice přiznati, že svět i vesmír jsou harmonický, odstupňovaný a učleněný celek […] bohužel, naše výchova nás tomu neučí, podávajíc nám vědění rozdělené na přesně ohraničené obory, které jsou omezeny oněmi 45 minutami […] jež jsou mezi nimi i nepřekročitelnými přehradami“ (ibid., s. 116).

• Řešení problémů ochrany přírody spočívá ve spojení hlavních lidských aktivit s přírodním prostředím

V Procházkově koncepci jde o udivující rozsah souvislostí a definování vztahu. Vymezuje vztahy mezi kvalitou vnímání přírody, životním prostředím člověka a životním způsobem. Dále se Procházka zabývá vztahy mezi hospodařením v krajině a její ochranou, mezi ochranou přírody a sociální hygienou.

„Z toho vysvítá, jak práce vědecké ochrany přírody úzce souvisí s prací zemědělce, lesníka, rybáře, jak ale i zasahuje do otázek souvisejících se stavbou a hygienou lidských sídlišť, hlavně měst“ (ibid., s. 117). Ve své koncepci vědy o ochraně přírody dochází Procházka k poznání, že „ochrana přírody stává se i důležitou složkou další existence člověka vůbec“ (ibid., s. 117).

„V teorii musíme sice přiznati, že svět i vesmír jsou harmonický, odstupňovaný a učleněný celek […] bohužel, naše výchova nás tomu neučí, podávajíc nám vědění rozdělené na přesně ohraničené obory, které jsou omezeny oněmi 45 minutami […] jež jsou mezi nimi i nepřekročitelnými přehradami“ (ibid., s. 116).

• Uplatnění fenoménu „české krajiny“ v ochraně přírody

Jan Svatopluk Procházka si je fenoménu české krajiny (především její estetické a symbolické hodnoty) vědom a snaží se toho využít ve prospěch cílů ochrany přírody. Opírá se přitom o tradiční spolky (např. okrašlovací) a zahrádkové kolonie ve městech. Tradice v chápání a cítění pojmu česká krajina hraje u Procházky vůbec velkou roli.

Ideje Jana Svatopluka Procházky u nás nenalezly větší ohlas. „Předčasně zesnulý a dosud náležitě nedoceněný naznačil koncepci moderní ochrany krajiny.“ (Vulterin, 1979, s. 165). Pod Procházkovým přímým vlivem však vznikla škola varšavsko-krakovská, díky čilým kontaktům s Władysław Szaferem (Szafer & Michajlow, 1973). Jeho myšlenky našly zastání zejména u Adama Wodiczka (Wodiczko, 1933). Nová věda ochrana přírody je zaváděna do školní výuky a označena názvem „soziologie“, později „sozologie”, který se udržel v ochraně přírody v Polsku a na Slovensku pod názvem „sozológia“ dodnes.

Literatura:

Archiv Národního Muzea (nedatováno). Procházka Jan Svatopluk. Přístupné z: http://badatelna.eu/fond/163025/  (navštíveno 21. 1. 2020).

Szafer, W. & Michajlow, W. (1973). Ochrana przyrodnieczego Srodoviska czlowieka. Varšava: Państwowe Wydawn. Naukowe. (s. 18–38).

Procházka, J. S. (1926a): Ochrana přírody a přírodních památek – díl I. Praha: Český čtenář.

Procházka, J. S. (1926b): Moderní člověk a příroda. Praha: F. Svoboda.

Vulterin, Z. (1979). Vědeckovýzkumná činnost v koncepci dalšího rozvoje státní ochrany přírody. Památky a příroda 3: 161–165.

Wodiczko, A. (1933). Fizjotaktika – nowa gal oz wiedzy. Spraw. Pozn. Tow. Przyjacol Nauk, No. 3/1934.

Foto J. S. Procházky: www.ObalkyKnih.cz (zde)

Miloslav Lapka
Ekonomická fakulta Jihočeské univerzity & Fakulta filozofická Univerzity Karlovy
leden 2020